Další den a s ním další lež o Ukrajině a o současném napětí na rusko-ukrajinských hranicích. Od protiprávní anexe Krymského poloostrova v roce 2014 a během pokračující vojenské agrese proti Ukrajině vede Rusko trvalou, koordinovanou a státem kontrolovanou dezinformační kampaň zaměřenou na ruské obyvatelstvo, sousední země Ruska, Evropskou unii i další oblasti, zejména s cílem ovlivnit veřejné mínění. Za podpory státem kontrolovaných sdělovacích prostředků a širšího „ekosystému“ prokremelských médií vynakládají ruské orgány veškeré úsilí na to, aby Ukrajinu očernily, vykreslily ji jako hrozbu pro globální bezpečnost a zaútočily na mezinárodní společenství kvůli tomu, že podporuje svrchovanost, územní celistvost a nezávislost Ukrajiny v rámci jejích mezinárodně uznávaných hranic. Ruská kampaň se rovněž zaměřila přímo na úlohu Evropské unie a dalších aktérů, zejména na NATO, přičemž je označila za údajnou agresivní hrozbu a důvod pro ruské „legitimní obavy o bezpečnost“. V souvislosti s nedávným posilováním ruské vojenské přítomnosti, které začalo na jaře roku 2021 na ukrajinských hranicích a na protiprávně anektovaném Krymském poloostrově, tento příval dezinformací ještě zesílil.
V tomto přehledu se podíváme na nejrozšířenější a nejnebezpečnější mýty – a často naprosté lži – související s rusko-ukrajinským konfliktem.
Mýtus 1: „Současné napětí je výsledkem trvalého agresivního chování Ukrajiny a jejích západních spojenců. Rusko pouze brání své oprávněné zájmy a není za tento konflikt zodpovědné.“
Nepravda. Ve skutečnosti Rusko nadále porušuje mezinárodní právo i další dohody, k nimž se zavázalo. Protiprávní anexí Krymského poloostrova a ozbrojenou agresí proti Ukrajině porušilo Rusko, jeden ze stálých členů Rady bezpečnosti OSN, nejméně 12 mezinárodních a dvoustranných smluv. Patří mezi ně Charta OSN, Helsinský závěrečný akt a Pařížská charta, které zaručují svrchovanou rovnost a územní celistvost států, nedotknutelnost hranic, zdržení se hrozby použití síly nebo použití síly, a svobodu států zvolit si nebo změnit svá vlastní bezpečnostní opatření.
Jinými slovy, aktivity Ruska narušující a ohrožující územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny, zejména na Donbasu, jsou protiprávní. Nadále ohrožují samo jádro evropského bezpečnostního řádu i mezinárodní řád založený na pravidlech.
Pokud jde o oběti, utrpěla Ukrajina v probíhajícím konfliktu s Ruskem vážné ztráty. Ruské agresi padlo za oběť kolem 14 000 Ukrajinců a mnoho dalších bylo zraněno. V důsledku konfliktu rovněž došlo k vysídlení více než 1,5 milionu obyvatel (vnitřně vysídlené osoby) z Krymského poloostrova a na východní Ukrajině.
Mýtus 2: „Tento konflikt vyvolala situace na Ukrajině. Existují důkazy, že Ukrajina páchá na východě země zvěrstva proti vlastnímu rusky mluvícímu obyvatelstvu. Rusko musí zasáhnout, v neposlední řadě proto, že Ukrajina a Rusko jsou „jeden národ“. Ukrajina prostě patří do ruské „privilegované sféry vlivu“.
Nepravda. Tvrzení, že Ukrajina útočí na své vlastní území a pronásleduje své vlastní občany, jsou absurdní. V zájmu podnícení domácí podpory ruské vojenské agrese se ruské státem kontrolované sdělovací prostředky neúnavně snažily pošpinit Ukrajinu, obviňovaly ji z údajné genocidy na východní Ukrajině, vykreslovaly nepodložené paralely s nacismem a druhou světovou válkou a vymýšlely příběhy s cílem vyvolat u publika negativní emoce.
Takových vymyšlených příběhů je řada. Nejlepším příkladem je nechvalně proslulá ruská televizní reportáž, která na začátku konfliktu obvinila ukrajinské síly na východní Ukrajině z ukřižování malého chlapce. Ověřovatelé faktů rychle dokázali, že příběh byl zcela vymyšlený. Podobné příběhy nadále vznikají.
Ve skutečnosti neexistují žádné důkazy o tom, že by rusky mluvící nebo etničtí ruští obyvatelé východní Ukrajiny čelili pronásledování, nemluvě o genocidě, ze strany ukrajinských orgánů. To potvrdily zprávy zveřejněné Radou Evropy, vysokým komisařem OSN pro lidská práva a OBSE.
Často používané tvrzení, že Ukrajina a Rusko jsou „jeden národ“, je jedním z nejstarších a nejhlouběji zakořeněných mýtů používaných proti Ukrajině. Ani z dlouhodobého historického hlediska tento argument neplatí. I když mají společné kořeny pocházející z období Kyjevské Rusi, která existovala od 9. století do poloviny 13. století, není prostě možné tvrdit, že o 800 let později tvoří Ukrajinci a Rusové jeden národ. Navzdory dlouhým obdobím cizí vlády má Ukrajina silnou národní kulturu a identitu a je suverénní zemí.
Pojem „všeruský národ“ bez politických hranic je ideologickým konstruktem z dob císařství a slouží jako nástroj k podkopání ukrajinské svrchovanosti a národní identity. Od roku 2014 ruská vláda tento mýtus znovu usilovně podporuje ve snaze racionalizovat a ospravedlnit vojenskou agresi vůči Ukrajině.
Pojem „sféry vlivu“ nemá ve 21. století místo. Stejně jako všechny svrchované státy si může i Ukrajina svobodně určit svou vlastní cestu, svou zahraniční a bezpečnostní politiku, svá spojenectví a svou účast v mezinárodních organizacích a vojenských aliancích.
Ruské orgány a státem kontrolovaná média často tvrdí, že Ukrajina není „skutečným“ státem, aby podpořily myšlenku, že Ukrajina patří do ruské „sféry vlivu“. Státem podporovaná ruská propaganda se snaží zkreslit historii, aby legitimizovala myšlenku, že Ukrajina patří do ruské přirozené sféry zájmů.
Mýtus 3: „Ukrajina by se měla v každém případě obrátit na Rusko, protože EU a Západ o ni nemají zájem a opustily ji.“
Nepravda. EU se dohodla s Ukrajinou na strategickém partnerství a Ukrajina se ve skutečnosti stala jedním z nejbližších partnerů EU. Toto partnerství v posledních letech upevnila dohoda o přidružení EU–Ukrajina a prohloubená a komplexní zóna volného obchodu. V současné době je EU největším obchodním partnerem Ukrajiny a představuje více než 40 % jejího obchodu. EU podporuje na Ukrajině širokou škálu programů v rámci Východního partnerství EU a podporuje Ukrajinu při provádění jejího programu reforem. Od roku 2014 EU poskytla Ukrajině půjčky a granty ve výši 17 miliard eur.
Od roku 2014 EU pevně podporuje svrchovanost, územní celistvost a nezávislost Ukrajiny v rámci jejích mezinárodně uznávaných hranic a zavedla omezující opatření vůči Rusku v reakci na úmyslnou destabilizaci Ukrajiny, a to i na Krymském poloostrově. EU rovněž podporuje Ukrajinu při posilování její odolnosti vůči dezinformacím a kybernetickým útokům.
Mýtus 4: „Současná krize je vinou NATO a Západu. Kdyby dodržely svůj slib, že se aliance nerozšíří, Rusko by se necítilo ohroženo.“
Nepravda. Takový slib nebyl nikdy učiněn a nikdo ho od NATO ani nežádal. Ruské státem kontrolované sdělovací prostředky často tvrdily, že sovětský vůdce Michail Gorbačov dostal „ústní“ přislib, že se NATO nebude rozšiřovat za hranice znovusjednoceného Německa. Ve skutečnosti sám Gorbačov v rozhovoru z roku 2014 toto tvrzení popřel a uvedl, že „o tématu ‚rozšíření NATO‘ se vůbec nediskutovalo a nikdo ho tehdy ani nezmínil. Říkám to s plnou zodpovědností. Ani jedna východoevropská země toto téma neotevřela, a to ani poté, co v roce 1991 přestala existovat Varšavská smlouva“.
Tyto takzvané verbální dohody jsou fikce. Členové NATO nikdy nepřijali žádné politické nebo právní závazky nerozšiřovat alianci za hranice znovusjednoceného Německa.
Tvrzení, že se NATO slíbilo nerozšiřovat, zásadně zkresluje povahu aliance. NATO se jakožto obranné spojenectví „nerozšiřuje“ v imperialistickém smyslu. Rozhodnutí o členství v NATO je na každém jednotlivém žadateli a na 30 současných členských státech NATO. Každý svrchovaný stát si může zvolit svou cestu a sousední státy – v tomto případě Rusko – nemají právo do toho zasahovat.
Mýtus 5: „Vzhledem k agresivní expanzi NATO je Rusko ‚obklíčeno nepřáteli‘ a musí se bránit.“
Nepravda. Žádná země ani aliance neplánují napadnout Rusko. Nikdo Rusku nevyhrožuje. EU a Ukrajina jsou ve skutečnosti naopak pevnými zastánci zavedeného evropského bezpečnostního řádu. Uvědomme si, že Rusko je největší země na světě s více než 140 miliony obyvatel a má jednu z největších armád na světě s nejvyšším počtem jaderných zbraní. Je absurdní líčit Rusko jako zemi v akutním ohrožení. Pokud jde o zeměpis, Rusko hraničí s členy NATO na méně než jedné šestnáctině celkové délky své pozemní hranice. Ze 14 zemí, se kterými Rusko sousedí, je členy NATO pouze pět.
Není vůbec důvod považovat vojenskou sílu za jediné řešení. Existuje několik mezinárodních organizací, dvoustranných dohod a formátů, v nichž se Rusko může zapojit do společného a mírového dialogu – například v rámci OBSE a v režimech kontroly zbraní. EU udržuje komunikační kanály s Ruskem otevřené jako integrovanou součást evropského přístupu ke vztahům mezi EU a Ruskem založeného na pěti hlavních zásadách. Etablovaných formátů pro komunikaci je dostatek. Ukrajina má však jako suverénní země veškeré právo zvolit si své politické směřování a spojenectví. Myšlenka, že Rusko by mělo mít nad svrchovanými rozhodnutími Ukrajiny právo veta, je neopodstatněná. V tomto ohledu EU ani NATO netvrdí, že mají právo veta, pokud jde o členství států v Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO), protože EU a NATO nejsou smluvními stranami této smlouvy.
Mýtus 6: „Rusko není v žádném případě zodpovědné za současné napětí na Ukrajině. Ukrajina úmyslně porušila dohody z Minsku a Západ dále vyzbrojuje Ukrajinu. Rusko musí rychle reagovat a chránit své hranice. Provokace přicházejí ze Západu.“
Nepravda. Ve skutečnosti právě Rusko shromáždilo na hranicích Ukrajiny i na protiprávně anektovaném Krymském poloostrově 140 000 vojáků s výzbrojí.
Rusko je smluvní stranou dohod z Minsku. To jsou nejnovější formální dokumenty, v nichž Rusko potvrdilo svrchovanost a územní celistvost Ukrajiny. Rusko však nesplnilo svou část minských dohod. Ruská strana a její zástupci nedokázali naplnit dohodu o příměří, stáhnout všechny těžké zbraně, provést výměnu všech politických vězňů a zajistit dodávky humanitární pomoci na základě mezinárodního mechanismu. Rusko naopak posiluje nelegální ozbrojené formace na východní Ukrajině. Rusko rovněž znemožňuje neomezený přístup pozorovatelům zvláštní pozorovatelské mise OBSE na Ukrajině, a to i na hranice mezi Ukrajinou a Ruskem, kde byla (velmi omezená) monitorovací mise přerušena v létě 2021 z důvodu ruského veta.
Dokud nebude nastoleno úplné příměří, staženy těžké zbraně a povolen plný přístup monitorovací misi OBSE na všechna území, je obtížné diskutovat o provádění politických částí Minsku II. Nicméně Ukrajina provedla tolik minských dohod, kolik lze rozumně očekávat, nemá‑li kontrolu nad svým územím, a zabývala se všemi jejich body. Přijala a opakovaně rozšířila právní předpisy o zvláštním postavení a amnestii (2014) a připravila návrh právních předpisů o místních volbách (2014). Ukrajina rovněž schválila ústavní změny s cílem zajistit větší autonomii územím, která jsou v současné době mimo její kontrolu (2015).
Mýtus 7: „EU je v každém případě slabá a irelevantní. Proč se vůbec obtěžovat jednáním s EU?“
Nepravda. Ruské politické struktury se usilovně snaží přesvědčit svět, že EU je slabá a nemá zájem na prosazování mezinárodního míru a bezpečnosti. Ruští úředníci a státní média běžně vykreslují EU jako irelevantní a neschopnou zvládnout krize, ať už se jedná o rusko-ukrajinský konflikt, nebo jakoukoli jinou mezinárodní otázku. V lednu 2022 zašel ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov tak daleko, že EU obvinil z „impotence“.
Skutečnost, že se Evropa těší míru od konce druhé světové války, je dostatečným důkazem k vyvrácení tohoto tvrzení. EU v koordinaci s OSN, NATO, OBSE, Radou Evropy, členy skupiny G7 a dalšími mezinárodními partnery významně přispěla k míru a bezpečnosti v širším evropském regionu i mimo něj, včetně Ukrajiny.
EU je rovněž největší integrovanou hospodářskou zónou na světě a největším obchodním partnerem Ukrajiny. Ambiciózní dohoda o přidružení mezi EU a Ukrajinou přibližuje Ukrajinu a EU tím, že podporuje reformy na Ukrajině, otevírá jí jednotný trh EU a harmonizuje právní předpisy, normy a předpisy v různých odvětvích.
Další informace:
Článek naleznete v originálním znění na webových stránkách www.euvsdisinfo.eu zde.
Podrobnosti
- Datum zveřejnění
- 7. února 2022